Veronika Kašáková na cestě za angličtinou

Jak jste se k EF dostala a co Vás motivovalo ke studiu angličtiny?

Odmalička jsem ukecaná, v dětském domově, kde jsem vyrůstala, jsem všem dětem vyprávěla příběhy a hrála v divadle. Jsem extrovert a člověk, kterého dnes jazyk živí. Přednáším na školách, v dětských domovech, ve firmách a na kosmetických konferencích. Když nemluvím, připadám si, jako kdyby něco nebylo zcela správně.

Vraťmě se ale tam, kde to vše začalo – do školních lavic. Musím říct, že jsem byla velmi špatný student cizího a vlastně i mateřského jazyka. Co se týká angličtiny, měla jsem v hlavě už od začátku blok a bála se mluvit. Navíc jsem absolutně nebyla motivovaná, natož disciplinovaná. To, že jsem nebyla schopna mluvit, jsem dávala za vinu nedostatku talentu a tak mi vlastně ani nedocházelo, že mi cizí jazyk bude někdy opravdu v životě chybět.

Díky mé profesi jsem před pár lety začala výrazně více cestovat do zemí celého světa. V té době mě začala neznalost angličtiny značně omezovat a mně kolikrtát nestačilo nic víc, než mlčet. Rozhodla jsem se, že to chci změnit. Zavolala jsem tedy do jazykové školy EF Education First, našim milým partnerům nadačního fondu VK a leadrů v jazykovém vzdělávání po celém světě a požádala je o osobní schůzku. Chci konečně pořádně mluvit anglicky, řekla jsem jim.

Vše proběhlo velice hladce a tři měsíce po naší schůzce už sedím na letišti a odlétám na měsíc do EF školy na Hawaii. Jupí, dokázala jsem to, ale pravdou je, že mám zatraceně velký strach. Intenzivně cítím, jak opouštím svou komfortní zónu a srdce mi buší na poplach.Nikdy jsem nikde nebyla úplně SAMA, sama se sebou, odkázána na sebe v neznámém prostředí, bez jediného česky mluvícího kámoše-dospělého a hlavně zatím i bez schopnosti mluvit v cizím jazyce. Tep se mi zatím neklidní, ale už není cesty zpět… bojím se, ale vím, že to zvládnu!

První pocity

Hlásím se ze školy v Honolulu na Hawaii, kam už 10 dní docházím. 1. den byl pro mě, jako pro každého studenta v novém prostředí, náročný, ale každý den si před usnutím říkám: ,,Verčo, bude to už jen lepší-nevzdávej to!” Abych si tenhle postoj ještě více upevnila, můj pokoj jsem si ozdobila mantrami a afirmacemi v angličtině i v češtině, to proto, abych neztrácela víru a odhodlání. Nepopírám, stále jsou momenty, kdy si přeji, aby ke mně během volné hodiny nikdo náhodou nepřišel a nechtěl konverzovat. Dělám se občas neviditelnou, nedej bože, kdyby mě můj nový učitel Paul o hodině vyvoval. Mám tu i momenty, kdy se snažím vyhledat studenty jen se stejnou nebo horší úrovní angličtiny, abych náhodou já nebyla ta nejhorší. Přesto se to všechno se snažím překonat všechny své vnitřní zábran a mluvit co nejvíce to jde.

Poprvé v životě tu také zažívám pocit, že mi to v mé třídě vlastně velmi dobře jde. Každý den se do školy moc těším. Ten pocit z dětství neznám, tam jsem byla vždy za tu nejhorší. Připadám si jako školačka, jen s tím rozdílem, že tady mě skutečně všechno zajímá a toužím se dozvědět více. Kdybych tak mohla vrátit čas a uvědomit si to třeba už na základní škole, kde bylo mou bejvětší starostí spát nebo posílat psaníčka po třídě.

Co pokrok v angličtině?

Dobrá práce, já se zlepšuji! Možná je to i tím, že jsou tu studenti z celého světa, kteří mě tak motivují. Mladí lidé, kteří jsou na tom mnohem lépe než já. Přemýšlím, jak bych tento čas zvládala já v jejich věku. Velmi těžko. Protože tenkrát jsem byla balíček komplexů. Teď je to jiné – teď má jakákoliv chyba není nedostatek mé vlastní síly a sebevědomí, ale příležitost se zlepšit. Těším se na jakýkoliv krok, který udělám, bez výčitek mých a nebo soudu od ostaních.Učím se tu nicméně i vydržet sama se sebou. Učím se mlčet. Nejste osamělí, pokud se vám líbí osoba, jakou jste Vy sami.

Nevím, jestli jsem to už zmiňovala, ale opravdu moc se mi tu líbí. Náš učitel Paul, je vegan a bývalý profesionální tanečník, měli jsme spolu nedávno rozhovor, ve kterém mě chválil, že jsem čím dál tím lepší. A tak se cítím zase o něco lépe než včera, je to tu jak na houpačce.

O hodině jsme mluvili o naší kariéře, jaké máme sny a tajná přání a já jsem se rozhodla napsat sem něco, co pro mě bude velmi zavazující, ale právě proto to udělám. Můj level je nyní A2.3 a dám teď výuce angličtiny přesně jeden celý rok uplně každý den, abych příští rok mohla odjet do Londýna a potkala se tam s dětmi, které z jakéhokoliv důvodu nevyrůstají se svými biologickými rodiči. V Anglii bylo v loňském roce podle posledních statistických údajů v péči státu celkem 65 520 dětí (Department for Education). To je opravdu velké číslo. Přála bych se potkat s příslušnými orgány, abych mohla načerpat inspiraci a zjistit, jaké varianty ústavní péče fungují nebo taky nefungují v jiných zemích.

Skutečnost, že neumím stále pořádně ani česky (jsem od malička dyslektik, dysortografik, dyspraktik, dyskalkulik a nejspíš mám i ADHD poruchu) vůbec neznamená, že jednou třeba nenapíšete knihu …proč také ne? Tak stejně, to nemusí znamenat, že jednou nebudu plynule mluvit cizím jazykem. Věřím totiž, že se mi to určitě podaří!

A jak to bylo dál?

Na Hawaii to bylo už jen lepší. Stále se mi nicméně dějí takové ty trapné chvilky, které jistě znáte i vy, kteří se snažíte doučit jazyk, jako třeba, když jsme byli na lodi, kdy někdo něco vypráví, já ztratím nit a najednou zjistím, že se všichni kolem mě smějou a mně uplně unikla pointa celého vyprávění. Takže ano, občas si připadám jako Joe z přátel. Taky jsem zjistila, že mě bolí svaly kolem úst, že používám jiné svaly než při komunikaci v češtině. Zajímavé, že?

Závěrečné testy dopadly dobře a kdybych neodjížděla domů, nastoupila bych do další úrovně B1. Celkově jsem se z počáteční úrovně A2.2 dostala až na B1. Což je překvapení i pro mě, ale neznamená to vůbec nic, pořád si některé slova vymýšlím, mozek stále nereaguje rychle v rozhovorech, nemluvím plynule, ani nerozumím vtipům, ale rozhodně jsem já společně s celým EF týmem udělali velký kus práce. Věnovala jsem celý měsíc studiu. Naučila jsem 1058 nových slovíček, které stejně musíš vidět-číst-slyšet nejméně 60krát, aby je mozek už nikdy nezapomněl. Takže to číslo bude mnohonásobě menší, ale učím se každý den 5 dalších nových a procvičuji ty staré. Přečetla jsem 4 knihy v angličtině a stále nekončím.

Hawai mě hlavně nakopla – vyrostla ve mě za ten měsíc neuvěřitelná motivace a chuť, protože když jste tam – mluvit prostě musíte a když k tomu hlavně chcete, je to ta největší síla, která vás prostě donutí.

Jak vzpomínáte na celou zkušenost?

Když jsem odjížděla, myslela jsem si, že měsíc je šíleně dlouhá doba Také jsem si říkala, co všechno asi tak můžu zažít, změnit, cítit, proměnit, udělat, navštívit, ochutnat, vidět, poznat? Poté někdy zhruba uprostřed pobytu na Hawaii jsem si říkala, co je v životě 1 měsíc, co jsou v životě 4 týdny? Pro někoho špetka soli, pro druhého moře času, ale já si myslela tenkrát na letišti, že se mi srdce rozskočí na milion kousků, že neuvidím tak dlouho moje nejbližší.

Čím jsem si ale jistá je, že jsem byla a jsem nesmírně vděčná za příležitost. Každý večer jsem děkovala bohu, že jsem si to mohla dovolit, že jsem to mohla prožít. Děkovala jsem sobě, že jsem našla odvahu, že jsem to udělala, protože zjištění, jak se cítím sama se sebou, bylo asi to nejdůležitější z pobytu. Je to jako bych potkala někoho, kdo byl celá léta potichu – neslyšela jsem se a paradoxní je, že v největší samotě a tichosti jsem sama sebe slyšela nejzřetelněji. Uvědomila jsem si, kým jsem a kým chci v budoucnu být.

Mé strachy jsou fuč. Představa žít sama mě už vůbec neděsí. Říkala jsem si, že ať je svět jaký je, a lidé v něm, nenechám si nikdy vzít to malé dítě ve mě. Jsem tak nadšená pro všechno!!

A teď si balím a čeká mě další kurz. A má další destinace? OXFORD. Budu vás zase informovat o mých pokrocích během studia.

A jaký je nyní můj cíl? Moje nové předsevzetí zní:

Jsem v angličtině, tím, kým jsem v češtině. Sama sebou. Ukecanou holkou z děcáku.